Dvě žáby

Byly jednou dvě žáby, které spadly do hrnce se smetanou. Okamžitě si uvědomily, že se potápějí. Bylo nemožné plavat nebo se nechat nadnášet v tekutině husté jako pohyblivý písek. Zpočátku žáby hrabaly nohama ve smetaně, aby se dostaly k okraji hrnce. Ale bylo to zbytečné, jenom se zmítaly na stejném místě a zapadaly stále hlouběji. Cítily, že je čím dál tím obtížnější vyškrábat se na povrch a nadechnout se.

Jedna z nich prohlásila: "Už nemůžu. Odtud se nedostaneme. V téhle hmotě se nedá plavat. Když stejně umřu, nevidím důvod, proč utrpení prodlužovat. Nechápu, jaký má smysl umřít vyčerpaná zbytečným úsilím." Přestala hrabat a rychle se potopila, protože hustá bílá tekutina ji doslova spolkla.

Druhá žába, vytrvalejší nebo snad paličatější, si řekla: Nejde to! V téhle hmotě se nedá nic dělat a nikam dostat. I když se ale blíží smrt, budu bojovat do posledního dechu. Nechci umřít ani o vteřinu dřív, než přijde můj čas. Hrabala a šlapala nohama pořád na stejném místě, aniž by se posunula o jediný centimetr, hodiny a hodiny.

A posléže, z tolika hrabání a plácání stehny, zmítání a hrabání, se smetana utloukla na máslo. Překvapená žába poskočila a doklouzala na okraj hrnce. Odtamtud už se mohla s veselým kuňkáním vrátit domů.

Nikdy neztrácej naději, ať se děje cokoli. A pusť se do díla.

Zdroj: Jorge Bucay, Budu ti vyprávět

Sen o pokladu

Žil jednou v městě Krakově zbožný a obětavý stařec, který se jmenoval Izy. Po několik nocí se Izymu zdálo, jak cestuje do Prahy a přijíždí k mostu přes řeku. Zdálo se mu, že na břehu řeky pod mostem roste listnatý strom. Zdálo se mu, jak kope jámu u stromu a z té jámy vytahuje poklad, který mu přinese blahobyt a klid na celý život.

Zpočátku tomu Izy nepřikládal důležitost. Ale když se sen opakoval několik týdnů, vyložil si jej jako poselství a rozhodl se, že nemůže oslyšet tuto informaci, která mu ve spánku přichází od Boha nebo kdovíodkud.

Takže se zachoval podle své intuice, naložil mulu na dlouhou cestu a vydal se do Prahy. Po šesti dnech cesty stařec dorazil do města a snažil se vyhledat most přes řeku. Nebylo tam mnoho řek ani mostů, takže rychle našel místo, které hledal. Všechno bylo stejné jako ve snu: řeka, most a u řeky strom, pod nímž měl kopat.

Byla tam jenom jedna maličkost, která se v jeho snu neobjevila: most ve dne v noci hlídal voják císařské gardy. Izy se neodvážil kopat, když tam voják byl, takže se utábořil poblíž mostu a čekal. Druhou noc začal voják muže, který se poblíž jeho mostu utábořil podezírat z nekalých úmyslů, proto za ním zašel a začal se vyptávat. Stařec neměl důvod lhát. Vyprávěl, že přijel z jednoho velmi vzdáleného města, protože se mu zdálo, že v Praze, pod mostem jako tento, je zakopaný poklad.

Strážník se začal smát na celé kolo. "Cestoval jsi tak daleko kvůli hlouposti," řekl mu. "Už tři roky se mi každou noc zdá, že v městě Krakově pod pecí jednoho starce jménem Izy je zakopaný poklad. Cha cha cha! Myslíš, že bych měl jet do Krakova hledat toho Izyho a kopat pod jeho pecí? Cha cha cha!" Izy vojákovi vlídně poděkoval a vrátil se domů. Když přijel, vykopal pod pecí jámu a našel poklad, který tam byl už dloho zakopaný.

Věřte svým snům a nevzdávejte se jich !

Zdroj: Jorge Bucay, Budu ti vyprávět...

Slon v cirkuse

Když jsem byl malý, učarovaly mi cirkusy a v cirkusech se mi nejvíce líbila zvířata. Moji pozornost přitahoval zvlášť slon, a jak jsem se později dozvěděl, byl oblíbeným zvířetem i jiných dětí. Během představení obrovské zvíře stavělo na odiv svou neobyčejnou váhu, velikost a sílu... Ale po vystoupení, až do chvíle, kdy se slon měl zakrátko zase vrátit na scénu, byl vždy přivázaný řetězem za jednu nohu k malému kolíku zaraženému v zemi.

Kolík byl však jen miniaturní kousek dřeva, zatlučený stěží pár centimetrů do země. A ačkoli řetěz byl masivní a silný, zdálo se mi velmi pravděpodobné, že zvíře schopné vytrhnout vlastní silou strom z kořenů by se mohlo od kolíku snadno osvobodit a utéci.Připadalo mi to jako záhada. Co ho drží? Proč neuteče?

Když mi bylo pět nebo šest let, ještě jsem důvěřoval v moudrost starších. Zeptal jsem se proto svého učitele, otce nebo strýce na záhadu se slonem. Jeden z nich mi vysvětlil, že slon neutíká, protože je cvičený.

Položil jsem proto jasnou otázku: "Když je cvičený, proč ho poutají řetězem?" Nevzpomínám si, že bych dostal logickou odpověď. Časem jsem na záhadu se slonem a kolíkem zapomněl a vzpomněl jsem si, až když jsem se setkal s dalšími lidmi, kteří si takovou otázku také položili. Před několika lety jsem přišel na to, že naštěstí pro mě, byl někdo dostatečně moudrý na to, aby objevil odpověď.

Slon z cirkusu neutíká, protože je přivazován k podobnému kolíku od doby, kdy byl ještě maličký.

Zavřel jsem oči a představil si bezbranné slůně přivázané ke kolíku. Jsem si jistý, že v té chvíli sloní mládě tlačilo, tahalo a potilo se, jak se snažilo osvobodit. A navzdory svému úsilí to nedokázalo, protože ten kolík byl pro něj příliš pevný. Představuju si, že vyčerpaně usnulo, a druhý den to zkoušelo zase, a další a další zas... Až jednoho dne, jednoho strašného dne svého života zvíře přijalo svou bezmoc a smířilo se s krutým osudem.

Ten obrovský a silný slon, kterého vidíme v cirkusu, neutíká, protože si chudák myslí, že nemůže. Má v sobě vrytou vzpomínku na bezmoc, kterou pocítil brzy poté, co se narodil. A nejhorší je, že o té vzpomínce nikdy nezačal vážně pochybovat. Nikdy, nikdy se nepokusil znovu vyzkoušet svou sílu.

Jediný způsob jak zjistit jestli něco dokážeme, je "zkusit to" a vložit do toho všechno..

Zdroj: Jorge Bucay, Budu ti vyprávět

Vrátný v hampejzu

V městečku nebylo méně a hůře placeného řemesla než vrátný v hampejzu… Ale co jiného mohl ten člověk dělat?
Ve skutečnosti se nikdy nenaučil číst ani psát, neuměl žádnou jinou činnost ani řemeslo. Vlastně se to od něj ani nečekalo, protože jeho otec býval vrátným toho hampejzu a před tím otec jeho otce taky.

Po celá desetiletí hampejz přecházel z otců na syny a místo vrátného také. Jednoho dne zemřel starý majitel a hampejzu se ujal nedočkavý mladík, tvůrčí a podnikavý. Rozhodl se živnost trochu zmodernizovat. Upravil pokoje a potom svolal personál, aby jim udělil nové pokyny. Vrátnému řekl:“Ode dneška mi kromě toho, že hlídáte dveře, budete připravovat písemnou zprávu. V ní zaznamenáte počet párů, které každý den přišly. A každého z nich se zeptáte, jak byli obslouženi a co by tady zlepšili. A jednou týdně mi tu zprávu předložíte s poznámkami, které budete pokládat za vhodné“.
Vrátný se polekal. Nikdy mu nechyběla chuť do práce, ale… „Rád bych vám vyhověl, pane“ zakoktal, „ale já .. neumím číst ani psát.“
„No to je mi ale líto! Jistě pochopíš, že nemůžu platit další osobu, která by to dělala za tebe, a taky nemůžu čekat, že se naučíš tak rychle psát, takže…“
„Ale pane, přece mě nemůžete vyhodit! Pracoval jsem tu celý svůj život, byl tady zaměstnáni můj otec a dědeček…“
Nový majitel ho nenechal domluvit. „Podívej, já to chápu, ale nemůžu pro tebe nic udělat. Samozřejmě ti dám nějaké odškodné, nějakou peněžní částku, abys přežil, než si najdeš jiné zaměstnání. Takže se omlouvám. Hodně zdaru.“
A na nic dalšího nečekal, otočil se a odešel. Muž pocítil, jak se mu hroutí svět. Nikdy ho nenapadlo, že by se mohl ocitnout v takovéhle situaci. Poprvé v životě byl nezaměstnaný. Co má dělat?

Vzpomněl si, že když se někdy v nevěstinci rozbila postel nebo polámala skříň, dokázal to pomocí kladiva a několika hřebíků dočasně opravit. Napadlo ho, že by to teď mohlo být jeho přechodné řemeslo, dokud mu někdo nenabídne nějaké zaměstnání. Začal po domě shledávat nástroje, které bude potřebovat, ale našel jen několik zrezivělých hřebíků a rozbité kleště. Rozhodl se, že si musí koupit krabici s kompletním nářadím a že na to použije část peněz, které dostal jako odstupné. V ulici, kde bydlel, se dozvěděl, že v jejich městě není žádné železářství a že musí jet na nákup dva dny cesty na mule do nejbližšího dalšího města. Pomyslel si: Co se dá dělat? A vydal se na cestu.

Když se vrátil, přivezl si krásnou krabici s kompletním nářadím. Ještě si ani nestačil zout boty, když někdo zaťukal na dveře. Byl to soused.
„Přišel jsem se zeptat, jestli nemáš kladivo, které bys mi mohl půjčit.“
„No, právě jsem si ho koupil, ale potřebuju ho k práci .. Přišel jsem totiž o místo…“
„Dobře, já bych ti ho vrátil zítra hned brzy ráno.“
„Tak tedy dobře.“

Druhý den soused, jak slíbil, zaklepal ráno na dveře.
„Poslouchej, já to kladivo ještě potřebuji. Co kdybys mi ho prodal?“
„Ne, potřebuju ho na práci a do železářství to trvá dva dny cesty na mule.“
„Dohodněme se,“ navrhl soused. „Zaplatím ti dva dny cesty tam a dva zpátky a ještě cenu kladiva. Plnou, protože jsi bez zaměstnání. Co říkáš?“
Vlastně by to vydalo za čtyři dny práce…
Muž přijal.

Když se vrátil, u dveří jeho domu čekal další soused.
„Dobrý den, sousede. Vy jste prodal kladivo našemu příteli?“
„Ano…“
„I já potřebuju nějaké nářadí. Jsem ochoten vám zaplatit čtyři dny cesty a malý zisk z každého kousku. To víte, ne všichni máme čtyři dny času jet na nákupy do města.“
Bývalý vrátný otevřel krabici s nástroji a soused si vybral kleště, šroubovák, kladivo a majzlík. Zaplatil a odešel.
Ne všichni máme čtyři dny čas na nákupy..... znělo muži v hlavě.
Pokud je to tak, mnoho lidí by mohlo potřebovat abych jim jezdil nakupovat nářadí.
Další den se rozhodl, že do toho investuje ještě nějaké peníze z odškodnění a přiveze hned několik kusů nářadí, který už prodal. Mohl by tak ušetřit čas nutný na cestování.
Novinka se roznesla po okolí a mnoho jeho sousedů se rozhodlo, že už nebudou cestovat na nákup nářadí.

Jednou týdně se muž, nyní obchodník s nářadím, vydával na cestu a nakupoval pro své zákazníky, co potřebovali. Brzy si uvědomil, že kdyby našel místo, kde nářadí uskladnit, mohl by ušetřit více času, který teď dával do cestování, a vydělat víc peněz. Tak si tedy pronajal jednu místnost. Pak rozšířil vchod do skladu a za pár týdnů přidal výlohu, a místo se stalo prvním železářstvím v jejich městečku.
Všichni byli spokojení a nakupovali v jeho obchodě. Už nemusel cestovat pro zboží, protože železářství ze sousedního města mu objednané věci posílalo – byl jejich dobrým zákazníkem. Postupem času i lidé z okolních vesnic raději nakupovali v jeho železářství, protože si tak ušetřili dny cestování.
Jednoho dne muže napadlo, že jeho přítel soustružník by pro něj mohl vyrábět hlavice kladiv. A potom… proč ne, také kleště štípačky a majzlíky.
Pak přišly na řadu hřebíky a šrouby…
Abych příběh příliš neprodlužoval, řeknu jen, že během deseti let se z bývalého vrátného stal díky poctivé práci milionář, výrobce nářadí, nejzámožnější podnikatel v kraji.

Byl tak zámožný, že se jednoho dne u příležitosti zahájení školního roku rozhodl darovat svému malému městu školu. Kromě čtení a psaní se tam měly vyučovat i nejpotřebnější řemesla té doby. Starosta města a školní inspektor uspořádali velikou ceremonii u příležitosti otevření školy a slavností večeři jako poctu jejímu zakladateli. Po večeři mu starosta předal symbolické klíče od města a inspektor ho požádal:“S velkou hrdostí a vděčností vás prosíme, abyste nám poskytl tu čest a podepsal se na první stranu úřední knihy nové školy.“
„To by pro mě byla čest,“ odpověděl muž. „Myslím, že nic bych si nepřál víc než se tam podepsat, ale neumím číst ani psát. Jsem analfabet.“
„Vy?“ podivil se starosta a nemohl tomu uvěřit.
„Vy neumíte číst ani psát? Vybudoval jste průmyslové impérium, aniž byste uměl číst a psát? To mě ohromuje. Zajímalo by mě, co byste býval dokázal, kdybyste uměl číst a psát?“
„Na to vám můžu odpovědět,“ odvětil muž klidně.
„Kdybych uměl číst a psát… byl bych vrátný v hampejzu!“

Zdroj: Jorge Bucay, Budu ti vyprávět

Hledání Buddhy

Buddha putoval po světě, aby se setkal s těmi, kteří se nazývali jeho žáky, a aby s nimi mluvil o pravdě.
Lidé, kteří věřili v jeho slova, přicházeli po stovkách si jej vyslechnout, dotknout se ho nebo ho uvidět, určitě jedinkrát za život.
Čtyři mniši, kteří se dozvěděli, že Buddha bude ve městě Vaali, naložili své věci na mezky a vydali se na cestu, která měla, když všechno půjde dobře, trvat několik týdnů.

Jeden z nich cestu do Vaali moc dobře neznal, a tak šel raději vzadu za ostatními.
Po třech dnech pochodu je překvapila velká bouře. Mniši zrychlili krok a dorazili do vesnice, kde vyhledali přístřeší, dokud se bouře nepřežene.
Ale poslední nedorazil až do osady a musel požádat o přístřeší v domě pastýře na okraji vesnice. Pastýř mi dal kabát, poskytl střechu nad hlavou a jídlo, aby tam mohl zůstat přes noc.
Druhý den ráno, když se mnich připravoval na odchod, šel se rozloučit s pastýřem. Když přišel k ohradě, viděl, že bouře ovce vylekala a že se pastýř marně snaží sehnat je dohromady.
Mnich si pomyslel, že jeho druzi už asi opouštějí vesnici, a jestli on si nepospíší, příliš se mu vzdálí. Ale nemohl odejít a nechat pastýře osudu, když mu včera pastýř poskytl úkryt. Proto se rozhodl s ním zůstat, dokud se jim nepodaří nahnat ovce zase zpátky.

Tak uplynuly tři dny, po nichž se mnich teprve vydal na cestu a chvátal, aby druhy dohonil. Šel po jejich stopách a zastavil se v jednom hospodářství, aby doplnil zásobu vody.
Nějaká žena mu ukázala, kde je studna, ale omluvila se, že mu nemůže pomoci, protože musí sklízet obilí… Zatímco mnich napájel muly a nabíral do měchů vodu, žena mu vyprávěla, že po smrti manžela je pro ní a její malé děti velmi těžké sklidit úrodu včas, než přijde vniveč.
Mnich si uvědomil, že ta žena nedokáže včas vše sklidit, ale také věděl, že pokud se zde zdrží, ztratí stopu svých bratří a nestačí dojet do Vaali, až tam přijde Buddha.

Uvidím ho o několik dní později, pomyslel si, protoževěděl, že Buddha několik týdnů ve Vaali zůstane.
Sklizeň trvala tři týdny, a když mnich dokončil práci, vydal se znovu na cestu.
Cestou se dozvěděl, že Buddha už ve Vaali není a že odešel do osady více na severu. Mnich změnil směr a vydal se k novému cíli.
Byl by dojel, a Buddhu by aspoň viděl, ale cestou musel zachránit staré manžele, které strhl proud a kteří by bez jeho pomoci neunikli jisté smrti. Když se staříci zotavili, vydal se znovu na cestu s vědomím, že Buddha asi už šel dál…

Dvacet let strávil mnich na cestě za Buddhou…
Pokaždé, když se mu blížil, přihodilo se něco, co jeho pouť zdrželo. Vždycky se vyskytl někdo, kdo ho potřeboval, a aniž to dotyčný věděl, zabránil mnichovi dojet včas.
Nakonec se mnich dozvěděl, že se Buddha rozhodl zemřít ve svém rodném městě.
Tentokrát, řekl si mnich, je to moje poslední příležitost. Jestli nechci umřít, aniž bych Buddhu spatřil, nesmím se po cestě ničím rozptylovat. Nic teď není důležitější než uvidět Buddhu, než umře. Na pomoc ostatním bude ještě čas potom.

A se svou poslední mulou a skrovnými zásobami se zase vydal na cestu.
Za soumraku, když už měl dojet do města, téměř zakopl o zraněného jelena na cestě. Ošetřil ho, dal mu napít a pokryl mu rány čerstvým bahnem. Jelen lapal po vzduchu, protože se mu těžce dýchalo. Někdo by s ním měl zůstat, pomyslel si mnich, abych mohl jet dál.
Ale nikdo nebyl v dohledu.
S velkou péčí podepřel zvíře pomocí kamenů, aby sám mohl pokračovat v cestě, nechal mu vodu a jídlo na dosah čumáku a zvedl se k odchodu.

Udělal jenom dva kroky a okamžitě si uvědomil, že by se nemohl objevit před Buddhou, kdyby v hloubi srdce věděl, že nechal o samotě bezbranného umírajícího tvora…
A tak odstrojil mulu a zůstal hlídat jelena. Celou noc nad ním bděl, když jelen spal, jako by opatroval dítě. Dával mu pít a měnil mu obklady.
Když se rozednívalo, jelen už byl z nejhoršího venku.
Mnich vstal, poodešel stranou, sedl si a plakal…
Uvědomoval si, že nakonec tedy promeškal i svou poslední příležitost.
„Už nikdy tě nenajdu,“ řekl nahlas.
„Už mě nehledej,“ ozval se hlas za ním, „protože jsi mě právě našel.“
Mnich se otočil a uviděl jelena, který začínal zářit a nabýval kulatou podobu Buddhy.
„Ztratil bys mě, kdybys mě nechal dnes v noci zemřít, abys mě stihl ve městě… A pokud jde o mou smrt, neboj se. Buddha nemůže zemřít, dokud existují lidé jako ty, kteří jsou schopni mě celá léta následovat, ale obětují přitom svá přání potřebám jiných. To je Buddha. Buddha je v tobě.“

Zdroj: Jorge Bucay, Budu ti vyprávět